Zajímavosti genetiky

Od počátku dějin si lidé lámali hlavu nad tím, jak se z generace na generaci dědí povahové vlastnosti. A jak je možné, že se dědí také podoba? Děti se často podobají více jednomu rodiči než druhému, ale většina dětí se zdá být směsí vlastností obou rodičů.

Zjištění genetických přenosů napomohla léta chovu domácích zvířat a pěstování rostlin. Ukázala, že užitečné vlastnosti, jaké jsou např. síla tažných volů, rychlost koní a větší velikost plodů se dají vylepšit kontrolovaným křížením. Předpovědět však výsledek křížení mezi dvěma konkrétními rodiči stále nebyl možný. Zlom nastal až v roce 1865, kdy brněnský augustiniánský kněz Gregor Mendel objevil, že jednotlivé znaky jsou určené geny, které se dědí od rodičů. Jeho pečlivý přístup změnil zemědělský chov z umění na vědu.  Mendel svoje výzkumy prováděl na zahrádce kláštera, přesněji – křížil hrách, u kterého sledoval 7 dědičných znaků. Po matematickém zhodnocení výsledků zjistil, že se nedědí přímo znaky, ale vlohy pro ně. Dal tak vzniknout klasické genetice.

Po kom to dítě jen je?

„To má po tobě, protože takový(á) já jsem nikdy nebyl(a).“ Poznáváte tuto větu? Pokud jste ji nepoužili jako rodiče, mohli jste ji slyšet od svých vlastních rodičů. Genetika nepřestane nikdy udivovat. Maminky se v těhotenství uklidňují, že jejich budoucí potomek bude mít ty nejskvělejší vlastnosti z obou rodičů. To by bylo, aby takový unikátní koktejl nedal dohromady jedince obdivuhodného a jen s těmi nejpozitivnějšími povahovými rysy. Skutečnost je však mnohem složitější. Už 50 let před objevem DNA bylo jasné, že se příbuzní prvního stupně (rodiče a jejich děti i sourozenci) navzájem z 50 % podobají. Předávání psychologických znaků v rodině ovlivňuje genetika i prostředí. Geny dávají základ, který nezměníme a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá jeho osobnost dotváří. Některé povahové rysy umně zvýrazní a jiné naopak potlačí.

Pro lepší dokreslení si představte, jak žijete nyní. Narodili jste se do určité rodiny, která vyznává určité hodnoty a ta vám předala určité vzorce chování. Předala vám svůj způsob života, dala vám návod na komunikaci s lidmi, jak se chovat k partnerovi. Co by se stalo, kdybyste se narodili těmto rodičům, ale vychovávala by vás úplně jiná rodina? Rodina, která pochází z jiné sociální vrstvy, jinak bohatá a vyznávající zcela jiné hodnoty než vaše biologická rodina. Byli byste to ještě vy? Chovali byste se stejně jako nyní? Měli byste stejné záliby, jako je tomu teď? Mnoho dětí vyrůstajících v dětských domovech nebo u náhradní rodiny mají geny po svých biologických rodičích a tyto geny se po celý život prosazují v osobnosti dítěte. Ovšem prostředí je dokáže částečně odklonit a některé povahové rysy zvýraznit nebo potlačit.

Za objev tisíciletí v roce 2001 může kompletně rozluštěný lidský genom. Vědci se začali shodovat na tom, že na něco mají větší vliv geny a na něco prostředí. Jednoznačné je to například u krevní skupiny nebo barvy očí. Dědičně předanou krevní skupinu nebo barvu očí výchovou prostě nezměníte.

Dědí se inteligence?

Je také inteligence daná geny nebo na ni má vliv i prostředí? Americký neurolog Thomson nedávno reálně prokázal existenci dědičných inteligenčních komponentů. Prostřednictvím magnetické rezonance snímkoval mozky jednovaječných a dvojvaječných dvojčat a nepříbuzných jedinců. Zjistil, že množství šedé hmoty v čelním laloku je vysoce dědičné a že rozdíly v objemu šedé hmoty mají za následek 10 – 15% odchylku v inteligenční hladině. Vzhledem k tomu, že je inteligence závislá na objemu šedé mozkové hmoty, geny skutečně inteligenci ovlivňují.

Proti tomu proběhl podobně starý výzkum inteligence profesorky Chan z čínské univerzity v Hongkongu, který poukázal na vliv prostředí. Předmětem zkoumání byli chlapci, kteří byli členy školního orchestru a učili se hrát na libovolný hudební nástroj, a chlapci, kteří se výuky hudby neúčastnili. Následné testy ukázaly, že chlapci z orchestru si dokázali zapamatovat více slov. Více údajů si pamatovali delší dobu a narostla jejich schopnost verbálního učení. Podle profesorky se tak stali inteligentnějšími.

Co když je po dědovi?

Výzkumy na téma dědičnost a výchova obecně velmi ztěžuje fakt, že povahové rysy se mohou lišit i mezi generacemi. Mnoho rodičů je často překvapených, jaké vlastnosti a záliby se u jejich dětí rozvinou. Jsou překvapeni, že má jejich potomek vynikající komunikační schopnosti, je tahounem třídního kolektivu, přestože oba rodiče jsou mlčenliví, zůstávají raději v pozadí a velmi neradi na sebe upozorňují. Jak se tohle mohlo stát? Otázka by však měla znít trochu jinak. Jak jsou na tom s komunikací prarodiče? Potomek sice dědí geny po svých rodičích, ale na rozdíl od nich se u něj mohou rozvinout i takové schopnosti, které u rodičů zůstaly nevyvinuté. I takto nevýrazné rodičovské vlohy se u dítěte mohou znásobit. Horší zpráva už je, že to platí jak u těch dobrých, tak i u těch špatných.

Představte si situaci, že byste byli vynikajícími malíři nebo hudebníky, jen jste nedostali nikdy příležitost k tomu, aby se právě ve vás tyto vlohy rozvinuly. Gen zděděný po jednom z rodičů totiž může zablokovat gen druhého rodiče, a proto se nemusí projevit, ačkoliv je přítomen. To je také důvod, proč se zakazovalo příbuzenské křížení. Naši prapředci sice neměli o genetice pražádné tušení, přesto vypozorovali, že u příbuzných, kde je genetická výbava velmi podobná, se může u potomka projevit buď genialita nebo duševní choroba. Lidstvo tak sice přišlo o mnoho geniálních jedinců, ale také o spoustu duševně chorých, což je ta rozumnější varianta.

Jak se jednou projeví „jeho krev“?

To je aktuální otázka pro všechny rodiče, kteří do rodiny přijali nebo se teprve chystají přijmout cizí dítě. Do jaké míry se u adoptovaného dítěte projeví „jeho krev“? Jak moc se dá výchovou zajistit to, aby do adoptivní rodiny zapadlo? Projeví se na něm to, že jeho biologická matka je narkomanka a otec několikrát trestaný? Nebo zajistí jejich dobrá výchova úspěch a nemusejí v takovém případě ničeho obávat?

To všechno jsou otázky, na které je velmi složité odpovědět a psychologové se jim vyhýbají. Není v lidských silách říct, jaké dítě za několik let bude. Nedá se předvídat, co se v jeho osobnosti projeví a co ne.

Dvě věci však jisté jsou:

• Každá lidská vlastnost, ať už tělesná nebo duševní, má svůj genetický základ. V osobnosti člověka se tak neobjeví nic, co mu nebylo dáno.
• Vlivy prostředí a výchovy mohou určité genetické dispozice dítěte posilovat či oslabovat. To znamená, že se ve skutečnosti dá pracovat s tím, co je dané.

Existuje několik výstižných přirovnání. Genetické dispozice, které po rodičích zdědíme jsou jako vlasy. Někdo je má husté, někdo řídké, někdo pevné, jiný kudrnaté. A výchova, to je způsob, jakým ty vlasy upravíme. Můžeme se o ně starat, pečovat o ně a jít s dobou. Můžeme však i na jejich péči rezignovat, nestarat se o ně a ponechat je svému osudu. I ze špatných vlasů však lze vytvořit hezký účes, stejně jako s dobrými vlasy můžete vytvořit koudel na hlavě. Vlasy, to je něco, co nezměníme. Můžeme měnit střihy, barvu, ale vlasy zůstanou v dispozicích takové, jaké nám byly dány.

Výchova genů

Dají se geny vůbec vychovat? Často těžce, ale přece jen. Pokud dítě žije v prostředí, které mu poskytuje dostatek lásky, péče a podpory, snižuje se tím pravděpodobnost vzniku negativních vlastností, jako je např. agresivita. Na druhou stranu je každý jedinec omezen právě předanými geny. Ve vašich rukou je pak vytvoření toho nejlepšího prostředí, v kterém se budete celá rodina cítit skvěle a jejíž rovnici si děti odnesou do svého budoucího života. Pokud jim poskytnete opravdu dobré citové zázemí, dá se předpokládat, že stejně pak budou i ony přistupovat k výchově svých dětí. To je to nejlepší vyznamenání pro rodiče.

Těšíme se na vás u dalšího článku z našeho blogu.